Tereza

Terezo, mohla bys nám krátce představit, kdo jsi a co máš ráda?

Jsem studentkou střední školy, ve volném čase se věnuji přátelům, rodině, knihám a občas nějakému sportu.

Jaký obor studuješ?

Studuji zdravotnické gymnázium, což je obor, který připravuje studenty na vysoké školy ve zdravotnických oborech.

Budeme si povídat o tvojí zkušenosti s nízkoprahem. Mohla bys nám říct, jak ses poprvé dozvěděla o nízkoprahovém klubu Pacific a jaký byl tvůj první kontakt?

Když jsem byla dítě, bydleli jsme kousek od Pacifiku, takže jsem věděla, že tam je, ale moc mě to nezajímalo. Začala jsem se o klub zajímat až ve chvíli, kdy přišli pracovníci do školy a představili nám, že tam můžeme chodit a o čem klub je.

Jaký byl tvůj pocit, když jsi poprvé vstoupila do takové sociální služby?

Byla jsem hodně nervózní, ale zároveň mi to přišlo zajímavé. Bála jsem se, co mi to přinese, ale těšila jsem se na novou zkušenost.

V kolika letech jsi klub poprvé navštívila a kolik je ti teď?

Teď je mi 16 let a do Pacifiku jsem přišla poprvé, když mi bylo osm.

To už je pěkná řádka let. Jak bys vysvětlila někomu, kdo v klubu nikdy nebyl, co to je a jaká je tam atmosféra?

Je to velmi přátelské prostředí, kde se můžeme bavit o různých vážných i méně vážných tématech a diskutovat o nich. Hrát hry, nebo řešit problémy doma, ve škole či venku. Když něco potřebujeme, můžeme se poradit s pracovníky, kteří pomohou, poradí.

Pomohl ti klub někdy v řešení náročných situací ve tvém životě?

Určitě. Kromě psychické podpory mi například sehnali počítač na školní prezentace nebo učebnice při nástupu na střední školu.

Když se ohlédneš zpátky, máš pocit, že tě klub nějak proměnil?

Rozhodně. V klubu jsem vyrůstala a měl na mě velký vliv. Doma to nebylo vždy ideální, ale v Pacifiku jsem viděla, jak by se k sobě lidé měli chovat. Naučila jsem se respektu, komunikaci a otevřenosti.

Jak bys porovnala svůj život před klubem a s klubem?

Před klubem jsem neměla moc lidí kolem sebe, se kterými bych mohla mluvit. Klub mi pomohl najít přátele a lidi, kterým se můžu svěřit.

Jak konkrétně ti pracovníci klubu pomohli nebo víš, že pomohli ostatním?

Pomohli například sehnat psychologa nebo lékaře, poradit s výběrem školy či práce, pomoci najít bydlení, trénovat pohovory nebo doprovázet na schůzky, když je potřeba. Také pomáhají zvyšovat sebevědomí různými aktivitami.

Mohla bys popsat pro někoho, kdo v klubu nikdy nebyl, jak probíhá první kontakt?

Pracovníci zjistí základní informace o novém klientovi, ten si vybere klíčového pracovníka, se kterým řeší nejvíc věcí. Společně pak nějak sepíšou dohodu, na čem chtějí pracovat. Plánují, jak to bude vypadat.

S jakými tématy se mladí lidé na pracovníky klubu nejčastěji obracejí?

Nejčastěji jde o problémy doma, rozvody rodičů, hádky, šikanu ve škole nebo o potřebu mít kde trávit volný čas.

Je něco, co bys chtěla s Pacifikem zažít ještě jednou?

Klidně většinu věcí, protože každá akce je trochu jiná, vždycky se najde něco nového. Každou chvíli jedeme na nějakou mimoklubovou akci, kde jsme ještě nebyli, pokaždé je to trošku o něčem jiném. Také se mění klubáci, takže potkávám spoustu nových lidí.

Dostala ses díky klubu do ligy férového fotbalu. Měla jsi tam nějakou funkci?

Ano, byla jsem mladým lídrem. Pomáhala jsem s organizací akcí a měla jsem jít hráčům příkladem, inspirovat je a motivovat.

Co bys doporučila dospělým, kteří pracují s mladými lidmi?

Aby naslouchali, respektovali názory mladých a snažili se vžít do jejich situace.

Co naopak nefunguje nebo ti nevyhovuje?

Když dospělí nerespektují děti, neposlouchají je a dělají to, co si myslí, že to dítě potřebuje, přitom to tak být nemusí.

Co bys naopak vzkázala dětem a mladým lidem, kteří prožívají náročnou situaci a uvažují o návštěvě sociální služby?

Určitě to stojí za pokus. Většina sociálních služeb se snaží pomoct a je lepší, než když se dítě nebo mladý člověk utápí sám.

Jak tě ovlivnil nízkoprahový klub a na co nejvíc vzpomínáš?

Klub mě ovlivnil hlavně tím, že mi poskytoval psychickou oporu a poradil, když jsem něco potřebovala. Bez Pacifiku bych byla úplně někde jinde a psychicky na tom hůř. Díky klubu jsem se dostala do ligy férového fotbalu a participační skupiny ministerstva práce a sociálních věcí, kde řešíme různé věci ohledně dětí a mladých.

Můžeš nám přiblížit, co v participační skupině řešíte?

Scházíme se většinou jednou za dva až tři měsíce, řešíme například dětského ombudsmana, úmluvu o právech dětí a co se dodržuje nebo méně dodržuje.

Jaké místo má klub aktuálně ve tvém životě?

Stále tam chodím, povídám si s pracovníky, chodím za přáteli a hraji si s dětmi, které tam jsou.

Jaké máš plány do budoucna, co bys chtěla za pět let?

Chtěla bych dokončit střední školu, úspěšně odmaturovat a dostat se na vysokou školu – medicínu, psychologii nebo sociální práci.

Proč právě tyto obory a měl v tom roli nízkoprahový klub?

Klub v tom rozhodnutí určitě sehrál roli. Vidím, jak pomáhá dětem a mladým lidem, a všechny tři obory jsem si vybrala proto, že v nich můžu pomáhat.

Je něco, co bys na službě nízkoprahového klubu změnila nebo co by se mělo zlepšit?

Je to klub od klubu, ale Pacific je skvělý a myslím, že tam není moc co zlepšovat. V jiných klubech podle zkušeností ostatních není taková otevřenost a pracovníci jsou někdy odměřenější.

Co bys přála posluchačům, aby si z našeho rozhovoru odnesli?

Že nízkoprahové kluby nabízejí spoustu nových zkušeností a jsou místem, kam si děti a mladí lidé mohou přijít pro pomoc nebo radu. To je podle mě nejdůležitější.

Rozhovor vedla Tereza Kvapil Baudišová pracující jako odborná konzultantka projektu Klíč - Case management se studenty a studentkami při České asociaci streetwork.

Použité profilové foto je pouze ilustrativní.