Gabriela
Lepková

Gábino, ty jsi začínala jako dobrovolnice. Popíšeš své začátky a cestu k práci s ohroženými dětmi a rodinami?

Začínala jsem jako dobrovolnice v TyfloCentru, což znamenalo práci s úplně jinou cílovou skupinou – s lidmi se zrakovými vadami. Během studia na vyšší odborné škole jsem ale v rámci praxe přičichla k práci s dětmi, které se nacházely v nějaké náročné situaci. Toto téma mě natolik vtáhlo, že když jsem se pak poprvé poohlížela po práci, byla pro mě cílová skupina dětí a oblast prevence jasnou volbou a cestou.

Jak se tvoje kariéra vyvíjela dál?

Z TyfloCentra jsem odešla na dva roky do organizace Semiramis, kde jsem pracovala jako lektorka primární prevence. Poté jsem se přestěhovala do Hradce Králové a hledala práci tam. Přihlásila jsem se na pohovor do organizace PROSTOR PRO. Napoprvé mě sice nevybrali – skončila jsem druhá –, ale kandidátka přede mnou z osobních důvodů odstoupila. Dostala jsem nabídku a v květnu to bylo už 16 let, co v organizaci působím.

Nízkoprahový klub Klídek, který vedeš, dnes působí kromě Hradce Králové v dalších sedmi městech Královéhradeckého kraje. Když jsi jednala s tamními municipalitami o zavedení terénních programů, jaké byly jejich nejčastější obavy?

Musím říct, že velké obavy a mýty vlastně ani nepřicházely, což mě mile překvapilo. Na schůzky jsme se sice hodně chystali, ale šli jsme do toho s důkladnou přípravou. Udělali jsme si rešerši strategických dokumentů měst a oslovovali ta, která už ve svých strategiích měla zmínku, že jim chybí podpora pro děti. Prvotní zájem a představa tam tedy byly.

Když jsme pak ale na zastupitelstvech nebo radách měst obhajovali žádosti o finance, potýkali jsme se nejčastěji s jednou otázkou: Jak je vůbec možné, že pracujeme s dětmi bez souhlasu jejich rodičů? V některých městech se také objevovala obava, co na to řeknou obyvatelé – že město financuje pomoc lidem, kteří se nechovají zrovna podle jejich představ.

Jak se vám dařilo tyto obavy vyvracet?

Uváděli jsme příklady z praxe. Lidé si často představují své vlastní dítě a nechtějí, aby ho oslovoval někdo cizí. My jsme jim ale vysvětlovali, že tyto děti mají často rodiče, kteří o jejich život nejeví zájem, nebo nemají kapacitu dopodrobna řešit jejich situaci. Právě tyto děti potřebují, aby o ně někdo projevil zájem a pomohl jim dostat se z náročné situace. Profesionální pracovník k tomu má prostor i nástroje.

U jednoho zastupitele skvěle zafungovalo, když jsme se ho zeptali, zda s ním jeho syn nebo dcera sdílí, pokud experimentuje s návykovými látkami. Tam přišlo uvědomění: „Aha, to mi třeba úplně neříká.“ A my jsme dodali: „Ale nám tohle ty děti řeknou a my s nimi můžeme mluvit o důsledcích a upozornit je na rizika.“

Do dalších měst jste nevstoupili najednou, ale postupně. Jak se vám podařilo působení takto rozšířit?

Do prvních čtyř měst mimo krajské město jsme vstupovali aktivně my – přišli jsme jako první s nabídkou. Po dvou letech naší práce v těchto menších městech se ale situace otočila. Začala přicházet poptávka přímo od municipalit. Nebylo to najednou, ale postupně. Města si mezi sebou – například přes sociální odbory nebo orgány sociálně-právní ochrany dětí – předala referenci o tom, jakou s námi mají zkušenost a co jim naše přítomnost přináší. Na základě toho se nám pak začala sama ozývat. Zafungoval zkrátka efekt sněhové koule.

V čem se změnila nízkoprahová práce s dětmi a mladými lidmi za posledních 16 let a jak na tyto změny reagujete?

Povaha samotné práce nebo metody, se kterými se pracuje s rozvíjejícími se dětmi, se tolik nezměnily. Co se však mění, je prostředí, ve kterém děti vyrůstají a ve kterém služba své služby nabízí. Na toto prostředí a na nové náročnosti, které s ním pro děti přicházejí, je potřeba reagovat a přizpůsobovat se jim.

Výrazný posun v rámci oboru nastal v tom, že se z poměrně uzavřené a anonymizované služby stala služba velmi otevřená. Vnímám ji jako aktivní službu, která se jako první snaží o multioborovost a multispolupráci a je iniciátorem této mezioborové spolupráce v regionu, kde působíme. Dalším logickým vyústěním této snahy o dostupnost a snižování prahů byl vstup do online prostředí (na sociální sítě), kde se dnes dospívající přirozeně pohybují.

Jakým způsobem jste v organizaci Klídek uchopili digitální streetwork a jak řešíte rizika spojená s časovou náročností a hranicemi této práce?

Do online prostoru jsme nevstoupili metodou pokus-omyl. Ještě před Covidem jsme získali projekt, v rámci kterého jsme se rok a půl vzdělávali v oblasti online terénní práce a připravovali metodiku navazující na státní sociální práci. Teprve poté jsme aktivně vstoupili na sociální sítě přes vyhledávání, preventivní obsah až po samotné chatování.

Protože online prostor představuje obrovské riziko zahlcení časem a kapacitami na úkor osobní práce (face to face), postavili jsme digitální streetwork jako samostatný projekt mimo běžnou agendu nízkoprahového sociálního pracovníka. Projekt měl jednak samostatné financování z nadačních peněz. Nyní je však pozastaven a hledá se nové financování, protože pro kvalitní fungování je potřeba koordinátor a rozpočet minimálně půl milionu korun ročně. Pak měl projekt samostatný tým složený z pracovníků s dlouholetou zkušeností z terénní práce face to face, kteří byli navíc proškoleni v chatovém krizovém poradenství. Díky tomu jsme tuto činnost kapacitně zvládali a ošetřili riziko, že by online prostor pohltil běžnou činnost organizace.

Jaká specifická nebezpečí přináší anonymní chatování s dětmi a jak zajišťujete odbornou podporu a bezpečí pro své pracovníky?

Velkým rizikem je, že kontakt na chatu bývá zpravidla anonymní a mladý člověk či dítě může velmi rychle přejít do popisu závažných, náročných a někdy i život ohrožujících situací. Pro tuto práci je proto nezbytná krizová intervence, odborná vybavenost a úzká týmová kooperace.

Myslíš si, že takové chatovací účelové poradenství pro děti a dospívající by v České republice měl někdo soustavně poskytovat? Jsou sice organizace a služby, které to dělají, ale pokud vím, tak časové pokrytí není úplně ideální a někdy dokonce není možné chat ani zahájit, protože je tam fronta.

Já si myslím, že ano. Právě proto jsme si řekli, že s tímto projektem nekončíme, ale pouze ho pozastavujeme a hledáme další možnosti financování. Děti a dospívající dneska, když začnou komunikovat, tak jako první věc vezmou do ruky telefon a píšou. Oni vlastně skoro ani neumí telefonovat, ale cvakají písmenka. Myslím si tedy, že to je určitá forma podpory, kde jim člověk může nabídnout pomoc způsobem, který je pro ně nízkoprahový. Nám se na chatu spousta krát stalo, že se na nás obraceli dospívající – nejčastější věk se tam pohyboval někde mezi 13 až 19 lety.

Rozhovor vedla Martina Zikmundová, ředitelka České asociace streetwork.