Lukáš
Kobliha

Pojem radikalizace, a zejména radikalizace mladých lidí, dnes zaznívá poměrně často. Označil byste ji za fenomén současné doby?

Z celosvětového hlediska se dá radikalizace, nebo přesněji vzrůstající trend násilí, označit za určitý fenomén.

Jak byste pojem radikalizace definoval? Co si pod ním máme představit?

Zkusím to zjednodušit a oprostit se od akademických a politologických definic, kterých existují stovky. V mém vidění světa je radikalizace proces, v němž si člověk ospravedlňuje násilí jako legitimní prostředek k vyřešení svého problému. Může jít o vnitřní problém v rámci individuální, intrapersonální radikalizace, nebo o prostředek k cíli u tradiční radikalizace ovlivněné politikou, ideologií či náboženstvím. Zároveň nejde o to, že by každý radikální názor byl automaticky nebezpečný. Slovo radikální původně nemělo negativní význam. Negativní rozměr získává ve chvíli, kdy se radikalita začne spojovat s přijetím násilí jako oprávněného řešení. Kdybych měl radikalizaci vyjádřit jedním slovem, byla by to změna: změna postojů, chování, reakcí, často i změna vizáže. U člověka můžeme pozorovat externalizaci viny, kdy za své běžné problémy začne obviňovat abstraktní skupinu lidí nebo konkrétní osoby ze svého okolí.

Znamená to tedy, že nebezpečná není radikalita sama o sobě, ale proces, v němž se záměr mění v ochotu k násilnému činu?

Přesně tak. Vždy záleží na kontextu. Pokud radikalizace znamená snahu změnit zažitý trend, který není pro společnost dobrý, nemusíme ji hodnotit negativně. Pokud ale mluvíme o procesu vzniku aktivního útočníka, jde o proces, v němž člověk legitimizuje násilí. A tam je hodnocení jednoznačně negativní.

Mohl byste ještě vysvětlit souvislost mezi radikalizací a extremismem?

Velmi zjednodušeně: radikalizace je proces a extremismus je v této optice jeho finální produkt. Radikál přemýšlí o tom, kde je pravda, proč se mu dějí příkoří, odkud pramení jeho trauma, a hledá řešení. Na své cestě přijímá určitou pravdu, identifikuje problém a nějakým způsobem se proti němu vyhraňuje. Pokud člověk přijme násilí jako řešení, často proto, že svůj problém nebo nedostatek nedokáže odkomunikovat jinak, může se dostat do bodu, kdy má násilí vnitřně ospravedlněné. V takové chvíli je jeho odpověď násilná – verbálně nebo fyzicky. Pokud bychom použili politologický jazyk, jde o vyhranění vůči platnému stavu – ať už je to školní řád, společenská pravidla, nebo Ústava České republiky.

Když mluvíte o radikalizaci, často popisujete jednotlivce, který zažívá příkoří, vnímá vlastní nedostatečnost a reaguje na ni postupným ospravedlňováním násilí. Zároveň se mi zdá, že člověk často nebojuje jen sám za sebe. Ve své představě bojuje za něco vyššího: za ideologii, za dobro určité části společnosti, nebo dokonce za dobro planety. Jak spolu tyto dvě roviny souvisejí?

Souvisí to spolu velmi úzce. Když vezmeme tradiční, ideologicky, politicky nebo nábožensky ovlivněnou radikalizaci, základní rozdíl oproti individuální, intrapersonální radikalizaci je právě v hledání pravdy. Člověk ovlivněný ideologií najde vysvětlení svého nedostatku a zároveň jeho řešení v dané ideologii. Často k tomu dochází v rámci komunity, která mu nabídne odpověď. To se pak může stát cestou, jak si násilí vnitřně ospravedlní.

A co když ideologie v pozadí není?

U fenoménu vzrůstajícího násilí, který nás znepokojuje posledních deset až patnáct let, často mluvíme o člověku, který není motivovaný ideologicky, politicky ani nábožensky. Svůj vnitřní nedostatek nebo trauma, typicky spojené s nenaplňováním fyziologických a psychologických potřeb, řeší hledáním pravdy. Tu velmi často najde v představě, že problémem je společnost jako celek. Pak může přijít zasazení sebe sama do role mstitele nebo bojovníka, který napravuje zlo, jež na něm podle jeho vnímání páchá společnost. Často se potom lidé zhlédnou v kultu násilného nihilismu nebo v tom, čemu se dnes říká militantní akceleracionismus: ve víře, že nic nemá cenu a jediným řešením je destrukce.

Je rozdíl mezi radikalizací, kterou pozorujeme v České republice, například mezi mladými lidmi, a radikalizací, jak ji známe ze západní Evropy?

Začal bych tím, v čem radikalizace vzniká a bují. U naprosté většiny lidí jde o problémy spojené se socializačním procesem, psychickými obtížemi a s nedostatky jedince, které nejsou naplňovány. Někteří lidé pak najdou vysvětlení toho, proč se jim to děje, v ideologii. V našem sociokulturním prostředí jsou častější témata typu „může za to společnost“. Když se zaměřím na aktivní útočníky, což je oblast, kterou se prioritně zabývám, v západní Evropě bývá velká část těchto případů ovlivněna ideologií. U aktivních útočníků v České republice ideologie často chybí, případně jde spíše o pseudoideologii. Základ problému většinou pramení z nenaplnění esenciálních potřeb jedince.

Jsem ráda, že mluvíte o potřebách, protože právě identifikace a mapování potřeb člověka je jedním z úkolů sociální práce. Proto jsme také v podcastu, který se sociální práce dotýká. Zatím ale pořád mluvíme hlavně o intrapsychické a individuální rovině.

Víme ale také, že radikalizace bývá často podněcována zvenčí: prostředím, ve kterém se člověk pohybuje, i obsahem, který vnímá kolem sebe, včetně sociálních sítí a online prostředí.

Sociální sítě a normalizace násilí

V letošním roce vydala Česká rada dětí a mládeže závěry výzkumu mezi tisícovkou dětí a mladých lidí. Vyplývá z něj mimo jiné, že 91 procent mladých lidí vidělo radikální či extremistický obsah, nejčastěji na Facebooku, síti X, Instagramu nebo TikToku. Překvapuje vás tak vysoké číslo?

Bohužel mě to nepřekvapuje. Jeden z největších problémů, který u současného násilného trendu identifikujeme, je standardizace násilí napříč společností. Sociální sítě tomu výrazně nahrávají. Když mi bylo čtrnáct nebo patnáct let a někdo chtěl sledovat násilný obsah na internetu, musel aktivně vyhledat konkrétní stránky. Většina z nás přitom měla v hlavě hlas, který říkal: tohle není úplně v pořádku, překračuješ určitý mantinel.

Dnes je situace jiná. Nezáleží na tom, jestli je člověku šest, třináct, třicet nebo osmdesát let. Na dva kliky se může dostat na platformu, kde bez relevantního koncového filtru narazí na extrémní a bezprecedentní násilí: vraždy, mučení, sexuální násilí, extrémní pornografii nebo jiný brutální obsah. Problém je také v tom, že jsme tuto podobu sociálních sítí přijali jako běžnou součást života. Na stejných platformách sdílíme každodennost, sledujeme školy, úřady, politiky nebo zpravodajství – a zároveň se tam objevuje násilný obsah. Nevědomě tím mladším generacím vysíláme signál, že když je to na stejné platformě jako náš běžný život, je to vlastně v pořádku.

Jak s tím pracovat?

To klade obrovský úkol na dospělé. Měli bychom děti učit přemýšlet o tom, co vidí, ukazovat jim hranice, vést je ke kritickému hodnocení obsahu a zároveň je chránit i technickými prostředky. Nemyslím si ale, že řešením je radikální odstřižení od sociálních sítí. Tím spíš v dítěti vzbudíme touhu podívat se jinam. Klíčová je průběžná edukace a digitální gramotnost. Nevyhneme se tomu, že se dítě dříve či později s problematickým obsahem setká. Smyslem prevence proto není myslet si, že dítě před vším uchráníme, ale naučit ho v takových situacích reagovat.

Dovedl byste popsat hranici mezi radikalizujícím obsahem a obsahem, který je jen silně emočně zabarvený?

Není to jednoduché přesně definovat. Velmi laicky řečeno: cokoli, co podporuje použití násilí nebo extrémního řešení, je v tomto ohledu špatně. Existuje řada náborových videí souvisejících s náboženstvím nebo ideologií, která jsou velmi dobře natočená a podmanivá. I dospělý člověk s kritickým filtrem se na nich může snadno zacyklit.

Jakou roli v tom hrají algoritmy?

Sociální sítě tento efekt ještě zesilují. Personalizované algoritmy vytvářejí takzvanou králičí noru: čím víc určitého obsahu sledujete, tím víc podobného obsahu vám platforma nabízí. Proto bych se držel základního korektivu: ve chvíli, kdy obsah přijímá jakoukoli formu násilí jako legitimní prostředek k prosazení názoru, je to za hranou. Samozřejmě existuje mnoho radikálních názorů, které otevírají filozofickou debatu a nesměřují k násilnému jednání. Tam je hranice složitější. Ale pokud názor vede k tomu, že má být násilí použito jako prostředek k prosazení vlastní pravdy, pak je pro mě ta hranice překročená. Úroveň veřejné debaty posunuje hranice násilí.

Jak do toho zapadá úroveň veřejné debaty?

Když použijeme základní model čtyř D, který popisuje cestu k násilí, začíná to delegitimizací názoru druhého člověka, pokračuje dehonestací, dehumanizací a může končit destrukcí. Když se podíváme na běžnou úroveň veřejné debaty v České republice, včetně té politické, která by měla jít příkladem, často už jsme na druhém nebo třetím kroku. Pohybujeme se tedy v prostoru dehonestace a někdy i dehumanizace.

Co se stane, když se taková komunikace stane normou?

Pokud se takový způsob komunikace stane společenským standardem, bude velmi těžké na sociálních sítích rozlišovat, co ještě je a co už není za hranou. Právě to je součást standardizace násilí napříč společností – nejen násilí fyzického, ale i násilí v komunikaci.

Nemyslím si, že by se zásadně proměnila psychologie vztahů v partách, třídách nebo jednotlivých sociálních bublinách. Šikana tu byla vždy, stejně jako děti, které nějakým způsobem inklinovaly k násilí, nebo lidé, kteří se vymezovali politicky či ideologicky. Co se však výrazně posunulo, je úroveň násilí, které je v těchto prostředích považováno za možné. Zjednodušeně řečeno: dříve se lidé poprali, někdo dostal ránu, v krajním případě se použil řetěz. Dnes se u třináctiletých dětí setkáváme s tím, že hranicí může být pobodání. O takovém posunu mluvím.

Když mluvíme o agresivitě v komunikaci, často zmiňujeme i ironii nebo sarkasmus jako formy agrese. Zdánlivě jde o humor, ale zároveň může jít o ponižování konkrétní osoby nebo celé skupiny.

Přesně tak. Někteří veřejně známí lidé, včetně politiků, takto komunikují běžně a vydávají to za vtip nebo lehčí podání reality. Přitom víme, že taková komunikace může být útočná a ponižující. Zároveň bývá společensky oceňovaná, má své fanoušky a podporovatele. Právě tam to začíná: u toho, jak mluvíme o lidech, skupinách lidí, společenském dění a společnosti jako takové. Ve chvíli, kdy se z komunikace vytrácí respekt a nastupuje ponižování, začíná se rozehrávat také vztah moci a bezmoci. A právě ten je v tématu radikalizace i násilí velmi důležitý.

My se dnes potkáváme také u příležitosti Týdne nízkoprahových klubů. Jedním z úkolů sociálních pracovníků je pomáhat dětem a dospívajícím zpracovávat emoce, rozumět jim i sobě samým a provázet je procesem dospívání a socializace. Jak byste doporučil vést dialog s dětmi, které jsou ohrožené používáním násilí, nebo se samy stávají jeho obětí? Jak byste s nimi vedl dialog? Jaká jsou vaše doporučení pro práci s dětmi a dospívajícími, kteří jsou ohrožení násilím – ať už jako ti, kdo ho používají, nebo jako jeho oběti?

Zkusím to trochu zobecnit. Pokud pominu to, že prioritní odpovědnost má primární rodina a rodič, který dítě vychovává, měli by dospělí dítěti dávat hranice, mantinely a směr do doby, než je schopné se samo informovaně a relevantně rozhodovat. V dnešní době máme násobně víc informací, než skutečně potřebujeme. Často nejde ani tak o informovanost jako spíš o informační chaos. Proto je podle mě základem budování kritického myšlení. Dítě by mělo být schopné zastavit se a přemýšlet o tom, co vlastně dělá. Například když mu přijde video s násilným obsahem, nemělo by ho jen proto, že je trendy, automaticky poslat dál.

Důležitá je schopnost reflexe: je to v pořádku, nebo není? Souvisí to s hranicemi, ale také se sebehodnotou. Když vezmu naši generaci, často jsme měli velký problém někomu říct ne. Báli jsme se, že tím ztratíme hodnotu v očích druhých. U dětí je důležité posilovat vědomí, že zůstávají hodnotnými lidmi i tehdy, když něco odmítnou. I to je podle mě součást budování odolnosti.

Zbraně u dětí a dospívajících jsou problém

V nízkoprahových klubech se pracovníci a pracovnice setkávají také se zbraněmi, které u sebe klienti nosí. Mluví o nožích, boxerech nebo dokonce o plynových pistolích. Jaké máte doporučení pro sociální pracovníky, když se s takovou situací potkají?

Netýká se to bohužel jen prostředí nízkoprahových klubů. Nedávno proběhla burza středních škol v kongresovém centru a byl kolem ní medializovaný problém, protože děti začaly kolabovat v dlouhých frontách. Ty fronty vznikly kvůli bezpečnostním opatřením: každý musel projít rámem. A ukázalo se, že děti, které se hlásily na střední školy, tedy často žáci základních škol, u sebe měly velké množství zbraní. Byly to plynové pistole, nože, teleskopické obušky, boxery, pepřové spreje a další prostředky.

Co je v takové situaci nejdůležitější zjistit?

Děti začínají chodit ozbrojené napříč spektrem. Pokud se ptáme, co s tím, vždy je důležité hodnotit situaci v kontextu: proč se dítě ozbrojuje, co tím sleduje a jaký je důvod. Pokud má dítě relevantní důvod, například se pohybuje v prostředí, které pro něj může být nebezpečné, je potřeba pracovat s osvětou. Jak se může bránit? Komu to může říct? Komu to může nahlásit? Co má v takové situaci dělat? Primárně jde o komunikaci a o hledání bezpečnějších řešení. Souvisí s tím i metoda USB: uteč, schovej se, bojuj. Primárně se používá při situaci s aktivním útočníkem, ale její základní logika je přenositelná i do běžných životních situací. Prioritou člověka ve chvíli, kdy se dostane do nebezpečné situace, je vytvořit si prostor pro vlastní bezpečí a zachránit sám sebe.

Pokud už se dítě dostává k úvahám o sebeobraně, je potřeba s ním mluvit také o právních limitech a o tom, co je vhodný a nevhodný prostředek. Nůž, teleskopický obušek nebo boxer jsou podle mě velmi problematické a nevhodné prostředky, protože mohou mít fatální následky. Pokud bych měl uvést méně rizikovou možnost, byl by to pepřový sprej, který nemá stejný potenciál způsobit smrtelný následek. I tam ale platí, že jeho použití má své právní mantinely.

Z toho, co říkáte, vyplývá, že podobně jako se posouvá vnímání násilí v komunikaci a běžném chování, posouvá se i vztah dětí ke zbraním. Je to tak?

Bohužel ano. Nemám teď po ruce relevantní studii na reprezentativním vzorku populace, ale každodenní zkušenosti ze základních škol i z pedagogicko-psychologických poraden ukazují, že děti běžně začínají nosit zbraně, které dříve nenosily. I mě překvapilo množství zbraní, které měli u sebe osmáci a deváťáci právě na zmíněné burze škol.

Někdo z rodičů nebo pedagogů možná namítne, že je to jen móda. Co byste na to řekl?

V první řadě je to odpovědnost rodičů: co dítě nosí, k čemu se dostane a jak s tím zachází. Právě z primární rodiny by mělo dostat mantinely a edukaci o tom, proč, co, kdy a jak. Pokud dítě nosí zbraň jen proto, že ji nosí ostatní, jsme znovu u tématu hranic, sebehodnoty a schopnosti odmítnout něco, co zvyšuje riziko.

Ještě bych chtěl zdůraznit jednu věc. Pokud se policie nedozví, že dítě začíná vysílat signály, které mohou být v čase nebezpečné, nemůže s tím nic udělat. Proto říkáme: pokud si všimnete něčeho, co může být nebezpečné, nebo si nejste jistí, dejte nám to vědět.

Neznamená to ale automaticky kriminalizaci dítěte?

V angličtině se říká: if you see something, say something. Když vidím něco nezvyklého, co by mohlo být nebezpečné, řeknu to někomu dalšímu. Naším cílem přitom není tyto děti kriminalizovat.

Velmi dobře víme, že naprostá většina lidí, kteří dojdou až k extrémnímu bodu intrapersonální radikalizace a mohou se stát aktivními útočníky, jsou do chvíle, než se rozhodnou násilí použít vůči někomu dalšímu, lidé, kteří potřebují pomoc. Potřebují odbornou intervenci. Naším cílem proto není kriminalizace, ale zajištění vhodné pomoci dřív, než dojdou až na konec.

To mi přijde velmi podstatné. Říkáte, že cílem není dojít až k okamžiku, kdy se z radikalizace stane extrémní čin. Co tedy konkrétně má udělat pedagog nebo sociální pracovník, když si všimne varovných signálů? Komu má zavolat? Předpokládám, že ne vždy je namístě hned volat linku 158.

Rozdělil bych to do tří základních fází. Ta třetí začíná ve chvíli, kdy člověk vysloví explicitní výhrůžku násilím, k násilí se už chystá, nebo ho začne používat. V takovém okamžiku je vždy nutné volat 158. Tam už jiné řešení není.

Opíráme se i o zahraniční studie FBI a americké Secret Service. Ty ukazují, že více než devadesát procent aktivních útočníků mladších osmnácti let sdělilo svůj násilný úmysl ještě před útokem. Často se mluví o takzvaném last resort, tedy posledním varovném signálu, který se podle těchto studií nejčastěji objevuje zhruba v období 72 hodin před samotným útokem.

Pokud je někdo takovému signálu přítomen a nedokáže bezpečně vyloučit, že jde jen o vtip, pózu nebo nesmysl, neměl by na sebe přebírat odpovědnost za jeho vyhodnocení. Má nám to dát vědět, aby s tím policie mohla pracovat.

Jiná situace je, když si pedagog, sociální pracovník nebo rodič začne všímat proměny chování. Dítě se mění, působí nezvykle, něco v jeho chování vyvolává obavu, ale ještě nezazněla konkrétní výhrůžka násilím. V takovém případě je důležité signály neracionalizovat a nezlehčovat. Ve škole by měl pedagog informovat vedení nebo jinou centrální autoritu a zároveň komunikovat s rodiči.

Pokud rodič odmítá problém vidět a vše přenáší jen na školu, existují další nástroje: pedagogicko-psychologická poradna, OSPOD a v některých situacích také policie. Ve veřejném prostoru často panuje představa, že když signál nenaplňuje znaky trestného činu, policie s ním nemůže nic dělat. To ale není pravda.

Policie je v počáteční informační neurčitosti často jedinou institucí, která může dosáhnout na širší soubor informací potřebných k vyhodnocení akutnosti hrozby. Naším cílem přitom není děti kriminalizovat. Trestní řízení je až krajní prostředek. Pokud bychom nepostupovali přiměřeně, mohli bychom situaci naopak eskalovat a stát se jejím spouštěčem.

Proto se těmto případům v Praze věnuje specializovaná pracovní skupina. Když dnes pedagog nebo sociální pracovník zavolá na linku 158 nebo přijde na místní oddělení v Praze, nemělo by se stát, že mu někdo řekne: „Tohle pro policii není.“ Policista má kontaktovat specialisty, kteří se situaci budou věnovat.

Pokud tomu rozumím správně: když má pedagog nebo sociální pracovník pocit, že je něco opravdu v nepořádku, měl by situaci nejprve konzultovat s kolegy, vedením nebo supervizorem. Pokud se shodnou, že signály jsou závažné, je namístě kontaktovat policii. Jak máte nastavenou spolupráci se školami?

Zásadně se změnilo to, že policie do školení ochrany měkkých cílů zařadila také prevenci. Od doby, kdy je ve funkci koordinátor ochrany měkkých cílů kapitán Pavel Pavlovič, vznikl spolu s mým kolegou kapitánem Janem Polákem systém školení, která pedagogům vysvětlují, že ochrana školy nespočívá jen v krizové připravenosti a technickém nastavení instituce, ale především v prevenci a v rozpoznávání rizikového procesu.

Nemám rád slovo přednáška nebo školení, raději mluvím o povídáních. Snažíme se pedagogům vysvětlovat, že nejsme ti, kdo chtějí jejich děti kriminalizovat. Chceme najít cestu, jak jim pomoci. Zároveň jsme ale institucí, která může získat informace důležité pro vyhodnocení situace – například zda má někdo v rodině přístup k palným zbraním.

Pedagogům proto říkáme: pokud si nejste jistí, odpovědnost za finální vyhodnocení není na vás. Dejte nám vědět a my rozhodneme, co dál. Spolupráce je nastavena tak, že lokální týmy kriminalistů jsou obvykle v kontaktu se školami a institucemi. Když se objeví problém, jsme schopni rychle komunikovat, dát základní odpověď a situaci skrytě prověřit. Míra skrytosti postupu vždy odpovídá závažnosti signálu a tomu, jak daleko se dotyčný nachází na pomyslném kopci radikalizace. Pokud vyhodnotíme, že hrozí bezprostřední a fatální nebezpečí, postupuje se samozřejmě razantněji.

To je důležité říct srozumitelně: neznamená to, že zásahová jednotka přijede do nízkoprahového klubu. Podstatné je, že policie dokáže závažnost vyhodnotit s kompetencemi a informacemi, které pracovníci školy nebo sociální služby sami nemají.

Často naše odpověď spočívá v tom, že situaci prověříme a řekneme: tohle ještě není na přímý vstup policie, protože by mohl působit spíš negativně. Vhodnější teď mohou být nástroje OSPOD, pedagogicko-psychologické poradny nebo práce školy či nízkoprahového zařízení. Zároveň ale dodáváme: pokud to v čase nezabere, jsme tady.

Jinými slovy: odpovědnost se vrací tam, kde může být situace nejlépe ošetřena, ale policie zůstává k dispozici pro konzultaci a vyhodnocení rizika. Ještě bych vás poprosila vysvětlit pojem měkké cíle. Ne všichni možná vědí, co si pod ochranou měkkých cílů představit.

Vyhnu se akademické definici a řeknu to jednoduše: měkký cíl je místo, kde se shromažďuje větší počet lidí a kde je obecně nízká úroveň zabezpečení. Typicky obchodní centrum, škola nebo vánoční trhy.

Resilience a odolnost dětí

Druhým tématem letošního Týdne nízkoprahových klubů je resilience, tedy psychologická odolnost nebo nezdolnost: schopnost vracet se po krizi či zátěži zpět do stabilnějšího stavu. Souvisí podle vás resilience s radikalizací? Mluvil jste o tom, že děti a dospívající potřebují kritické myšlení, schopnost sbírat a vyhodnocovat informace, ale také naplněné psychologické a fyziologické potřeby. Co dalšího může podle vás pomoci tomu, aby dítě nezískalo černobílé vidění světa, nepolarizovalo se a nepřiklonilo se k extrémnímu řešení?

Když se vrátím k procesu radikalizace, můžeme si ho představit jako pyramidu nebo kopec. Na jedné straně přibývá stresorů, deprivace a frustrace. Na druhé straně zároveň odpadávají protektivní faktory: zázemí, ukotvení v realitě, vědomí, že mě má někdo rád, a naplnění základních potřeb.

Můžeme si pomoci Maslowovou pyramidou potřeb: fyziologické potřeby, potřeba jistoty a bezpečí, potřeba uznání, sounáležitosti nebo seberealizace. Pokud se tyto věci dlouhodobě nenaplňují a současně ubývá opěrných bodů, člověk se může posouvat výš po pomyslném kopci rizika. Proto s vámi souhlasím, že resilience, stresová imunita a frustrační tolerance jsou pro tento proces zásadní. Ovlivňují, proč se někteří lidé dostanou až k extrémním reakcím, zatímco jiní podobnou zátěž zvládnou jinak.

Mění se i to, co děti prožívají jako zátěž?

Z praxe pedagogicko-psychologických poraden a psychiatrů zároveň vyplývá, že se v čase posouvá i to, co děti prožívají jako traumatizující. Jinými slovy: úroveň podnětu, který může u některých dětí vyvolat vážné potíže, je dnes jinde než před patnácti nebo dvaceti lety.

Dříve jsme u dětí se suicidálními tendencemi nebo sebepoškozováním často nacházeli velmi závažné zkušenosti: intenzivní šikanu, domácí násilí, sexuální zneužívání nebo jiné hluboké trauma. Dnes se setkáváme i s případy, kdy spouštěčem velmi silné reakce může být z pohledu dospělého zdánlivě menší událost.

Může jít například o věci, které bychom zvenčí považovali za banální…

Ano, ztrátu domácího mazlíčka, konec vztahu, odmítnutí vrstevníky nebo konflikt kolem statusových symbolů. Pro dítě to ale subjektivně může být skutečná katastrofa. Právě proto je důležité nehodnotit situaci jen dospělýma očima.

To, co dítě dokáže dostat na vrchol problému, se tedy proměňuje. Spouštěč může být jiný než dříve a často může působit nenápadně. Souvisí to právě s odolností, frustrační tolerancí a s tím, jak jsou děti vedené k běžnému zvládání zátěže.

Jakou roli v tom hraje výchova?

Mám obavu z toho, jak se ve veřejném prostoru někdy prosazuje hyperprotektivní výchova. Samozřejmě často vychází z dobrého úmyslu: chránit dítě před nepříjemnými zkušenostmi. Pokud ale dítě nemusí řešit žádný problém, nenese žádnou odpovědnost a nedostává přiměřené výzvy, nemá kde odolnost trénovat.

Přiměřené výzvy a běžný denní mikrostres, který souvisí s odpovědností za vlastní rozhodnutí, jednání a přirozenou sociální interakci ve fyzickém světě, mohou v čase pomáhat budovat stresovou imunitu a resilienci.

Lze to deklarovat na datech?

Když se podíváme například na data o vývoji psychických obtíží u dospívajících, ukazuje se, že přibližně od roku 2014 se u věkové skupiny patnáct až devatenáct let zvyšují problémy spojené s psychosociálním vývojem, vývojem osobnosti, depresemi a dalšími obtížemi. V tomto věku se děti a mladí lidé často dostávají do bodu, kdy je zátěž převyšuje. Proto je důležité rozlišovat mezi přiměřenou zátěží a dlouhodobým, hlubokým stresem. Přiměřený eustres může odolnost podporovat. Dlouhodobý stres, který dítě zahlcuje a nemá k němu oporu, je naopak rizikový.

Zároveň je potřeba říct, že to, co se nám zvenčí může zdát jako malá příčina, může být pro konkrétní dítě subjektivně velmi závažné. Otázkou pak je, proč je jeho frustrační tolerance tak nízká a zda některé potřeby nebyly dlouhodobě saturovány.

Souvisí s tím víc rovin. Nechci se pouštět příliš hluboko do odborné psychologické interpretace, protože nejsem psycholog. Celé téma je široce interdisciplinární a příčiny jsou multifaktoriální. Nabízím proto spíše zjednodušený pohled policisty, který potřebuje z tématu vytáhnout to, co je prakticky použitelné. Psychologická část problému je jedna rovina.

Druhou rovinou je neurobiologie mozku a to, co s vývojem dítěte dělá závislost na malých kouzelných krabičkách, které má dnes téměř každý z nás v kapse.

Pokud dítě v raném věku začne fungovat na rychlém a levném dopaminu, může pro něj být mnohem těžší zažívat skutečný pocit štěstí z běžných životních situací, vztahů, zážitků a úspěchů. V jedné kazuistice mě zaujalo vyprávění třináctiletého dítěte, které popisovalo, jak stresující život má. Výsledkem rozhovoru přitom bylo, že vlastně neví, co znamená prožít štěstí.

Právě tady může pomáhat i zážitková pedagogika: nabídnout dětem pozitivní zkušenosti a pocit štěstí z něčeho jiného než z rychlého dopaminu.

Ano. Za významný protektivní faktor považuji také účast ve sportovním nebo zájmovém kroužku. Dítě tam zažívá jasnější strukturu, učí se zvládat výhru i prohru, přirozenou hierarchii ve skupině a vztah k autoritám. Věřím, že právě to může odolnost výrazně posilovat.

Moderovala Martina Zikmundová, ředitelka České asociace streetwork.