Dominik
Ivanys

Co pomůže lidem, kteří teď bojují se závislostí a nevědí, jak najít cestu ven?

Dlouho jsem hledal odpověď a ta nejjednodušší je nebýt sám. Já si uvědomuji, že závislost je jako propast. Máš možná duševní onemocnění nebo určitě momentálně poruchu, ale ve všech ohledech je člověku špatně, že neví, co sám se sebou. Nejdůležitější je podle mě pustit někoho k sobě. Největší nebezpečí je v suicidálních tendencích a touhy život zahodit jakýmkoliv způsobem. To je vždycky těžší ve chvíli, kdy máš někoho, kdo na tebe svítí… máma, táta, brácha, pokud žiji v rodině, jsem mladý. Když na své cestě ztratím tuhle kotvu, tak ji najít v komkoliv jiném, v neposlední řadě možná i v nějaké víře. To znamená, že to fakt může být „brácha z ulice“. Nebo nakonec i ten souputník v rámci té závislosti. Furt lepší být s někým a sdílet tu bolest než být sám.

Vy jste se ocitl až na dně. Kde ten příběh začíná?

Jak ke dnu spějeme… Když si představíme hlubinu, tak v ní nejsme. Poe má vír Maelstromu. Oscilujeme někde okolo, jen tak nahlížíme, nevíme a pak si v jednu chvíli uvědomíme, že jedeme strašně rychle a strašně dolů, že tam najednou dole jsme.

U mě všechny ty předobrazy nějakých závislostních poloh mohly být už v rodině. Měl jsem tatínka alkoholika, shodou okolností dědečka psychiatra, adiktologa, takže na všech frontách jsem mohl mít celou plejádu pohledů na problematiku. Mohl jsem vlastně dneska pokračovat v nějaké linii, opřít se o zkušenost padlou mého otce a o zkušenost světla i mé babičky psycholožky.

Což se nakonec možná i stalo…

Ano, možná se to stalo. Ale v tu chvíli to bylo k ničemu a je jasně vidět, že člověk je podle mě nepoučitelným tvorem. Až když vážně o něco jde, je schopný nějakého růstu. Asi se sem rodíme z bolesti. Já se každý ráno modlím, aby byla ne paralyzujícím prvkem v mým životě, ale formujícím.

Je mi přes padesát, vyskočil jsem z opioidní báze někdy před třemi lety. To znamená, že strašně dlouho, nějakých 30 let, jsem se o látky opíral. Když mi bylo blbě, tak jsem věděl, co si na to dát. Věděl jsem, čím to tlumit, pokud to bylo moc. Člověk si tak sám sobě byl alchymistou… A teď najednou zjišťuji, že ten život načisto znamená nějakým způsobem přijmout sám sebe i v ohledech toho, že mám nějaké negativní emoce. Ještě donedávna jsem si myslel, že nejlepší, jak se vymezit vůči zlu uvnitř sebe, je ho nevnímat. Jo, nebo si ho namalovat takový, kde já přece nejsem. Ale pak ve chvíli zjistíte, že hoříte něčím, co je vážně jako zloba. Teďka se mi daří s nějakým sebepřijetím zjišťovat, že jsme všichni utkaní i z toho krásného, ale i z toho nedokonalého.

A kdy to tedy celé začalo?

Někdy brzy, perníkem v sedmnácti. Myslím si, že ten příběh je pro mojí generaci velmi předmětný. Jeden den jsme zvonili klíčema v rámci srazů na Albertově a na Národní a brali to jako hobby. Mění se režim, je tu odkaz našich rodičů a mániček v mém případě, kteří ten androš zažili. S tím, že jsme viděli, jak ty máničky a chartisti jdou na dlouhá léta do vězení. Že se doma nemohlo mluvit, že jsem odcházel do školy s tím, že jsem nemohl říkat, kde, kdo, co, s kým. A tady ta ambivalence najednou prostě praskla jak vřed a já jsem mohl být svobodný, říkat si, co jsem chtěl. No, a hned v zápětí jsem tu svobodu s tím, co přišlo, vůbec neunesl. Jak to někdo hezky řekl, jeden den jsem dostal nový kecky a druhý den jsem si svázal tkaničky k sobě. Dneska vidím specifika mé nemoci jasně. Některé obrazy androše, jako té máničky, která se prostě normálně medikuje, chlastá, hulí trávu, což nějakým způsobem patří k tomu intelektuální zázemí a odkazu minulého režimu, se přerodily v tu chemii. Bylo pro mě zábava objevovat psyché.

Jak dlouho trval dojem, že to „máte pod kontrolou“?

To je iluze, která se nevyhne asi každému, kdo dospěl k tomu, že to pod kontrolou nemá. To znají, asi všichni, kdo s něčím experimentují a komu se život neotočil vzhůru nohama. Na začátku je jen víkend, jenom se potřebuji učit… Po chvíli, kdy přichází naprostá ztráta kontroly, většinou zmatení mysli, těla, člověku je blbě, přichází stavy, které už neunese. Já jsem hodně somatizující. Pro mě to byly stavy, kdy jsem měl naprosto fyzický indispozice, než jsem pochopil, že duše řve o pomoc.

Kdy už to nešlo dál?

No, velmi záhy po nějakých dvou letech každodenního nitrožilního užívání, přišly první psychózy a to jsou asi stavy, kdy se jako oddělíte i od komunity, která vám do té doby je tím supportem, od rodiny samozřejmě, protože pro tu začnete být nebezpečný, a vlastně sám od sebe. Tak to je ten první zlom.

Když přejdeme k osobní proměně, to znamená k práci s ostatními, k Vaší peer roli. V čem rozumíte lidem, kteří jsou teď tam, kde jste byl Vy?

Ta zkušenost vážně není přenosná směrem ven. Kdyby to bylo přenosné ven, tak by to asi šlo udělat jako peer školu. Každý z nás může mít nějakou zkušenost s lehkými drogami. S alkoholem určitě má každý. Ale ve smyslu chronicity a toho, že to někde vzdáte a znovu se postavíte, to má vážně jako pár lidí, kteří to přežijí. A to je gros toho. Je to o tom, že ztrácíte úplně základní věci jako je sebeúcta, prostě ztrácíte sebe, sebe nevnímáte… nemáte schopnost fungovat ve vnějším světě. Ta zkušenost jako taková není identická s 95 procenty běžné populace. To je prostě fakt, který je třeba přijmout ve všech těch ohledech jako i vlastní slabosti a nedostatky. V peerské rovině je daleko nejdůležitější ta sdílená zkušenost.

Pomohla Vám Vaše víra?

To je těžká otázka. Ano. Z premisy toho, že se mi doufám daří život ctít a mít se rád. Ne ve chvíli, kdy jsem na sebe měl přehnané nároky ve smyslu toho, že jsem viděl předobraz dokonalosti a nemohl jsem se jí dotknout. Jeden z těch chytrých pánů, co prošli těmi semináři, mi říkal, že páter Hušek říkal, že to největší peklo asi peklem je ve chvíli, kdy vidíš všechny ty obrazy lásky, ať už u Krista, který hýčká milovaného Lazara. Nebo svoji maminku znovu vidíš někde za okrajem a nemůžeš se jí dotknout. A to je asi věc, která bolí nejvíc. Takže si myslím, že ta oddělenost od předobrazu krásy a dobra, ta na těch drogách bolela nejvíc.

Co dá člověku závislému naději? Jaký byl aha moment, který dokáže vrátit člověka zpět? Co ho vedlo k tomu stát se peer pracovníkem? Jaké jsou největší překážky práce s lidmi po závislosti? Sociální podniky často balancují mezi obchodními a sociálními cíli. Jak v Comeback Shopu probíhá rozhodování. Poslechněte si celý podcast s Dominikem Ivanysem.

Rozhovor vedl Dominik Hrodek, marketingový konzultant spolupracující s Českou asociací streetwork.